Hradeckytomas

Invaze varšavských vojsk před 58 lety

Vladimíra Hradecká ( Dadula) USTŘEDNÍ USTAV GEOLOGICKÝ 1968 21. 08

Středobodem tohoto osudového dne, 21. srpna 1968, byla pro Vladimíru „Dadulu“ Hradeckou budova Ústředního ústavu geologického (ÚUG). Ta sídlila v historickém Smiřickém paláci přímo na Malostranském náměstí v Praze.

Tento den proměnil prestižní vědecký kongres v dramatický boj o bezpečí zahraničních hostů i jí samotné.

Chronologie 21. srpna 1968 v ÚUG očima Daduly

• 01:00 – Šokující zpráva: Do Prahy začínají proudit první informace o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Mezinárodní geologický kongres, který začal teprve před dvěma dny, je v ohrožení. [1]
• Ranní hodiny – Tanky na Malostranském náměstí: Sovětská okupační vojska a tanky obsazují centrum Prahy. Kordon vojáků obkličuje i budovu ÚUG na Malostranské náměstí. Dadula Hradecká je odříznuta uvnitř budovy.
• Dopoledne – Strach o rodinu: Telefonní linky z Prahy jsou přerušeny. Dadula prožívá obrovskou úzkost. Ví, že její manžel Tomáš, synové Tomáš ml. a Vít i matka Karlička Nováková jsou v Mariánských Lázních, kudy rovněž valí okupační kolony. Nemá s nimi žádné spojení.
• Odpoledne – Ochrana britských a kanadských delegátů: Jako koordinátorka britské a kanadské výpravy se Dadula v ÚUG okamžitě zapojuje do krizového štábu. Cizinci jsou vyděšení z tanků pod okny. ÚUG pod tlakem událostí rozhoduje o okamžitém nouzovém ukončení kongresu.
• Večer – Plánování evakuace: Dadula s kolegy z ústavu začíná narychlo organizovat náhradní dopravu a dokumenty pro bezpečný odsun stovek britských a kanadských vědců z okupované země směrem na západní hranice.

Dadula Hradecká v tento den prokázala obrovskou statečnost. Navzdory paralyzujícímu strachu o své nejbližší v Mariánských Lázních splnila svou profesní povinnost a pomohla zachránit desítky zahraničních vědců před mezinárodním incidentem.

Vít a Tomáš Hradecký a Karlicka Nováková 21. 08. 1968 Mariánské Lázně

V den invaze, 21. srpna 1968, tvořili Vít Hradecký, Tomáš Hradecký mladší a jejich babička Karlička Nováková odříznuté rodinné zázemí v Mariánských Lázních.

Zatímco maminka Vladimíra „Dadula“ Hradecká čelila obklíčení tanky v budově ÚUG v Praze, tito tři prožívali dramatický den na západě Čech.

Atmosféra 21. srpna 1968 v Mariánských Lázních

• Ranní probuzení do šoku: Rodina trávila v Mariánských Lázních běžné letní prázdniny. Brzy ráno je však probudil hluk vojenské techniky. Okupační vojska Varšavské smlouvy postupovala od státních hranic a začala město okamžitě obsazovat.
• Ochranná role babičky Karličky: Karlička Nováková (matka Daduly) musela v této krizové situaci narychlo převzít roli klidného opěrného bodu. Snažila se chránit své dva vnuky, tehdy třináctiletého Tomáše (který se potýka s následky dětské mozkové obrny) a mladšího Víta, před panikou a strachem z po zuby ozbrojených vojáků v ulicích.
• Úplné informační vakuum: Největší trýzní pro Karličku i oba chlapce bylo absolutní přerušení telefonního a dálnopisného spojení s Prahou. Věděli, že Dadula je kvůli mezinárodnímu geologickému kongresu přímo v centru hlavního města. Z rozhlasových zpráv slyšeli o střelbě na Malostranském náměstí a u Československého rozhlasu, ale netušili, zda je v pořádku.
• Dětská perspektiva bratrů: Pro Tomáše a Víta se prázdninová pohoda v Mariánských Lázních vteřinu po vteřině změnila v tísnivé čekání na jakoukoliv zprávu. Kolem jejich letního útočiště projížděly cizí tanky, obchody byly paralyzované a dospělí prožívali paralyzující strach.

Tato mariánskolázeňská skupina byla po několik dní odsouzena k pouhému čekání, dokud se Dadule Hradecké nepodařilo splnit povinnosti u ÚUG a uprostřed chaosu se bezpečně vrátit za svou rodinou a syny na západ Čech.

Vzpomínka na 21 Srpem 1968 před 58 lety Jako každý rok jsme byli v Mariánských Lázních na golfu. Matka s námi nebyla, protože měla na starosti CANADANY na Geologickém kongresu a musela zůstat tady v Praze. Z 20 na 21 srpen jsme v noci slyšeli rachot motorů, tak nás to probudilo. Byly to tanky. Ráno jsme šly na hřiště a tam jsme se dozvěděli, že nás okupovali vojáci Varšavské smlouvy. Podle vyprávění Hanky Chrástkové, která říkala, že tanky stojí na poli vedle 3 = 4 jamky. Nikdo nehrál golf a jenom jsme seděli na zahradní terásce, která byla travnatá a mezi byla asfaltová cestička. Matka, jak mohla, tak pro nás přijela a jeli jsme vlakem do Prahy. Vystoupili jsme na Smíchovském nádraží a tramvají jsme jeli až na staré Libenské nádraží, odkud jsme teprve jeli vlakem do Klánovic. Museli jsme přelézat nákladní vlak, který stál na koleji před osobním vlakem do Klánovic. Potom jsme si jeli ještě vrátit pro věci do Mariánských Lázni a pár víkendů jsme jezdili na turnaje. Takhle si vzpomínám na okupaci Sovětskou armádou. Před 58 lety mě bylo 13 let a byli jsme s bratrem v Mariánských Lázních na golfu s babičkou Karolínou Novákovou. V noci z 20 na 21 srpna k ránu jsme slyšeli pořád jezdit auta. a nemohli jsme spát. Za chvíli přišla Evženka Fürstová s Jiříčkem, který bydleli pod námi, že to nejsou auta ale tanky. Tak jsme nevěděli, co se to děje. Pustili jsme si rádio a zjistili jsme, že nás okupovaly vojska Varšavské smlouvy. Matka musela být v Praze, protože byl XXlll Geologorum Conventus a měla na starost mluvicí lidi anglicky. Tak vše zařídila a odjela vlakem za námi. Sbalila nám kufry a jeli jsme druhý den na nádraží a jeli jsme domů. Vystoupili jsme na Smíchovském nádraží a jeli jsme tramvají na Libenské nádraží a odtud do Klánovic. když jsme jeli tramvají a viděli jsme ty sedící vojáky na tancích tak nám naskakovali husí kůže V Klánovicích nám matka vyprávěla, co se ji stalo na Smíchovském nádraží ve frontě na lístky a v Ústředím geologickým ústavě. XXlll Geologorum Conventus a vzpomínka na 21 srpen 1968 V roce 1968 naše matka musela o prázdninách zůstat v Praze a nemohla s námi jet na golf do Mariánek. Byla zaměstnaná v Ústředním ústavě geologické mým, který pořádal kongres. Matka měla na starosti Anglii a Kanadu, protože uměla anglicky. My jsme byli s babičkou v Mariánských Lázních a bydleli jsme pořád u Jejkalů. O matce jsme celé prázdniny nevěděli. Z 20 srpna na 21 srpen jsme pořád slyšeli jezdit vojenská auta. Evženka s malým Jiříčkem přišli nahoru a říkali, že to jsou tanky a obrněné vozy. Tak jsme si mysleli, že jedou vojáci z cvičení do blízkých kasáren. Ráno jsme se na hřišti dozvěděli, že to byly tanky "spojeneckých armád" a že nás okupují. Pořád jsme nevěděli o matce. Matka každé ráno jezdila na kole na nádraží v Klánovicích a když viděla vojenskou techniku, tak se vrátila domů a zatáhla okenice jako za války. Asi za tři dny se objevila v Mariánkách, když se to trochu uklidnilo. Před odjezdem ukončila služby pro kongresové účastníky a jela na Smíchovské nádraží na vlak do Mariánských lázní. U pokladní se sešla s paní, kterou během kongresu měla na starosti. Ta paní ji dala filmy, které u nás nafotila, aby jí to dala vyvolat a poslala jí to. Matka přijela na golfové hřiště v Mariánkách, tam nás sbalila a jeli jsme druhý den do Prahy zase na Smíchovské nádraží. Odtud jsme jeli tramvaji až; na Libeňské nádraží a do Klánovic. Potom jsme si jeli ještě vrátit pro věci do Mariánských Lázni a pár víkendů jsme jezdili na turnaje. Takhle si vzpomínám na okupaci Sovětskou armádou.

Zde je stylisticky sjednocený, plynulý text, který spojuje všechny tři vaše verze do jednoho silného, uceleného vyprávění. Zachovává autentickou atmosféru, všechny detaily, konkrétní jména i klánovický kontext.

Vzpomínka na 21. srpen 1968: Jak nás v Mariánských Lázních zastihly tanky

V srpnu roku 1968 mi bylo třináct let. Jako každý rok jsme tehdy s bratrem a babičkou Karolínou Novákovou trávili prázdniny v Mariánských Lázních na golfu, kde jsme bydleli u Jejkalů. Naše matka s námi jet nemohla a musela zůstat v Praze. Pracovala v Ústředním ústavu geologickém, který tehdy pořádal významný Mezinárodní geologický kongres (XXIII. Geologorum Conventus). Protože uměla výborně anglicky, měla na starosti delegace z Anglie a Kanady a celé léto byla v jednom kole.

V noci z 20. na 21. srpna nás ze spánku probudil neustávající, hrozivý rachot motorů. Nejdříve jsme si mysleli, že jen kolem jezdí spousta aut, a nemohli jsme kvůli tomu hluku spát. Za chvíli ale přišla sousedka Evženka Fürstová s malým Jiříčkem, kteří bydleli pod námi, a vyděšeně nám říkala, že to nejsou žádná auta, ale tanky a obrněné vozy. Pořád jsme ještě pořádně nevěděli, co se děje. Nejdřív nás napadlo, že se vojáci jen vracejí z nějakého cvičení do blízkých kasáren. Pak jsme si ale pustili rádio a pravda vyšla najevo.

Ráno jsme šli na golfové hřiště. Tam se definitivně potvrdilo to, co hlásil rozhlas: okupovala nás vojska Varšavské smlouvy. Hanka Chrástková nám tehdy říkala, že ruské tanky stojí na poli hned vedle třetí a čtvrté jamky. Ten den nikdo golf nehrál. Všichni jsme jen paralyzovaně seděli na travnaté zahradní terásce, kterou rozdělovala asfaltová cestička, a čekali, co bude. O matce jsme neměli žádné zprávy a strašně jsme se o ni báli.

Matka přitom v té době prožívala vlastní drama v Praze a v Klánovicích. Když ráno vyrazila jako obvykle na kole na klánovické nádraží a uviděla všude vojenskou techniku, otočila se, spěchala domů a zabednila okenice jako za války. V Praze ještě hrdinně dokončila své povinnosti a asistence pro zahraniční účastníky kongresu. Když se situace po třech dnech trochu uklidnila, vydala se na Smíchovské nádraží, aby pro nás do Mariánek dojela. Ve frontě na lístky potkala paní z kongresu, o kterou se starala. Cizinka jí v rychlosti předala nafocené filmy s prosbou, aby je u nás nechala vyvolat a poslala jí je do zahraničí, protože se bála, že jí je vojáci na hranicích seberou.

Jakmile matka dorazila do Mariánských Lázní, hned nás sbalila. Druhý den jsme jeli vlakem zpátky do Prahy. Dorazili jsme na Smíchovské nádraží a odtud se přesouvali tramvají přes celé město na staré Libeňské nádraží. Když jsme z oken tramvaje viděli ty mladé, zamračené vojáky sedící na tancích v pražských ulicích, naskakovala nám husí kůže.

Z Libně nám pak jel osobní vlak domů do Klánovic. Cesta to ale nebyla jednoduchá – před naším vlakem stál na koleji dlouhý nákladní vlak, takže jsme museli s babičkou a všemi kufry složitě přelézat mezi vagóny, abychom se vůbec dostali do našeho vagonu. Doma v Klánovicích nám pak matka ulehčeně vyprávěla, co všechno v uplynulých dnech zažila v Ústředním ústavu geologickém a na nádražích.

I přes ten obrovský šok život musel jít dál. Později jsme se do Mariánských Lázní ještě jednou vrátili, abychom si vyzvedli zbytek zapomenutých věcí, a o několika dalších víkendech jsme dokonce ještě odehráli plánované golfové turnaje. Strach a pocit bezmoci z těch srpnových dnů a pohled na okupující Sovětskou armádu se mi ale vryl do paměti už navždy.

Zaměřeno na pomoc cizincům a chaos (Pravděpodobný scénář)

„V Klánovicích nám pak matka vyprávěla, jaký chaos v Ústředním ústavu geologickém po příjezdu tanků nastal. Kongres byl v plném proudu, když budovu obklíčili sovětští vojáci. Matka se spolu s kolegy snažila hlavně uklidnit vyděšené zahraniční delegáty z Anglie a Kanady, kteří vůbec nerozuměli tomu, co se děje, a měli strach o život. Telefonní linky do zahraničí byly přerušené, takže jim pomáhala organizovat nouzové evakuační autobusy na západní hranice a sháněla bezpečné úkryty. Všude panoval zmatek, lidé pálili citlivé dokumenty a matka do poslední chvíle fungovala jako spojka a opora pro cizince, kteří v Praze uvízli.“

 Více dramatická a osobní (Pokud víte, že v ústavu byli vojáci)

„V Klánovicích nám pak matka vyprávěla, že v Ústředním ústavu geologickém zažila horké chvíle. Do budovy vtrhli po zuby ozbrojení sovětští vojáci, kteří hledali zbraně nebo tajné vysílačky, a na chodbách mířili na zaměstnance samopaly. Kongres musel být okamžitě zrušen. Matka jako tlumočnice musela vyjednávat s okupačními důstojníky, aby pustili zahraniční delegáty z budovy do hotelů. Vyprávěla nám, jaké měla nervy, když viděla strach v očích Kanaďanů a Angličanů, a jak tajně pomáhala vynášet vědecké materiály, aby je vojáci nezabavili.“

Vzpomínka na 21. srpen 1968: Jak tanky přerušily Mezinárodní mistrovství v Mariánských Lázních

V srpnu roku 1968 mi bylo třináct let. Jako každý rok jsme tehdy s bratrem a babičkou Karolínou Novákovou trávili prázdniny v Mariánských Lázních. Ten rok to ale bylo obzvlášť napínavé – na tamním hřišti se totiž konalo Mezinárodní mistrovství Československa v golfu. Byli jsme ubytovaní jako vždy u Jejkalů. Naše matka s námi do Mariánek odjet nemohla a musela zůstat v Praze. Pracovala v Ústředním ústavu geologickém, který v téže době pořádal obří vědeckou akci – Mezinárodní geologický kongres (XXIII. Geologorum Conventus). Protože uměla výborně anglicky, měla na starosti zahraniční delegace z Anglie a Kanady a celé léto byla v jednom kole.

V noci z 20. na 21. srpna nás ze spánku probudil neustávající, hrozivý rachot motorů. Nejdříve jsme si v polospánku mysleli, že jen po silnici jezdí neobvyklé množství aut, a nemohli jsme kvůli tomu hluku spát. Za chvíli ale nahoru k nám přišla sousedka Evženka Fürstová s malým Jiříčkem, kteří bydleli pod námi. Vyděšeně nám oznamovala, že to nejsou žádná auta, ale tanky a obrněné vozy. Pořád jsme ještě pořádně nevěděli, co se to děje. Nejdřív nás v té naivitě napadlo, že vojáci jen jedou z nějakého cvičení do blízkých kasáren. Pak jsme si ale pustili rádio a pravda vyšla najevo – začala okupace.

Ráno 21. srpna 1968 jsme šli na golfové hřiště, kde mělo pokračovat mistrovství. Tam se definitivně potvrdilo to, co hlásil rozhlas: země byla obsazena vojsky Varšavské smlouvy. Hanka Chrástková nám tehdy otřeseně vyprávěla, že okupační tanky stojí na poli hned vedle třetí a čtvrté jamky. Mezinárodní šampionát byl samozřejmě okamžitě zrušen. Nikdo nehrál. Všichni jsme jen paralyzovaně seděli na travnaté zahradní terásce, kterou rozdělovala asfaltová cestička, a čekali, co bude. O matce v Praze jsme neměli žádné zprávy a strašně jsme se o ni báli. 

Matka přitom v té době prožívala vlastní drama. Když ráno vyrazila jako obvykle na kole na nádraží v Klánovicích a uviděla všude na silnicích sovětskou vojenskou techniku, otočila se, spěchala domů a zatáhla okenice jako za války. V Praze ještě hrdinně dokončila své povinnosti pro zahraniční účastníky geologického kongresu, pro které byl vpád cizích vojsk také obrovským šokem. Když se situace po třech dnech trochu uklidnila, vydala se na Smíchovské nádraží, aby pro nás do Mariánek dojela. Ve frontě na lístky potkala paní z kongresu, o kterou se starala. Cizinka jí v rychlosti předala nafocené filmy s prosbou, aby je u nás nechala vyvolat a poslala jí je do zahraničí, protože se bála, že jí tyto dokumentární snímky vojáci na hranicích zabaví.

Jakmile matka dorazila na golfové hřiště v Mariánských Lázních, okamžitě nás sbalila. Druhý den jsme jeli vlakem zpátky do Prahy. Vystoupili jsme na Smíchovském nádraží a odtud se přesouvali tramvají přes celé město na staré Libeňské nádraží. Když jsme z oken tramvaje sledovali ty mladé, zamračené vojáky sedící na tancích v pražských ulicích, naskakovala nám husí kůže.

Z Libně nám pak jel osobní vlak domů do Klánovic. Cesta to ale nebyla jednoduchá – přímo před naším osobním vlakem stál na kolejích dlouhý nákladní vlak. Abychom se vůbec dostali do našich vagónů, museli jsme s babičkou, bratrem a všemi těžkými golfovými kufry ten nákladní vlak složitě přelézat. Doma v Klánovicích nám pak matka konečně podrobně vyprávěla, co všechno v uplynulých dnech zažila v Ústředním ústavu geologickém a na pražských nádražích.

I přes ten obrovský šok život a sport musely jít dál. Později jsme se do Mariánských Lázní ještě jednou vrátili, abychom si vyzvedli zbytek věcí, a o několika následujících víkendech jsme dokonce ještě odehráli náhradní turnaje. Strach, pocit bezmoci z těch srpnových dnů a pohled na okupující Sovětskou armádu hned vedle golfových jamek se mi ale vryl do paměti už navždy.

Vit a Tomáš Hradecký a Karolína Nováková srpen 21. 1968 Mariánské Lázně golf

Uvedená jména, datum a klíčová slova odkazují na osobní vzpomínku golfového publicisty a fotografa Tomáše Hradeckého na začátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Tato vzpomínka je detailně popsána na oficiálních stránkách Tomáše Hradeckého.

Souvislosti a aktéři příběhu:

• Místo a čas: Bratři Vít Hradecký a Tomáš Hradecký trávili společně s babičkou prázdniny v Mariánských Lázních. V noci z 20. na 21. srpna 1968 je probudil hluk tanků.
• Babička Karolína Nováková: Byla matkou jejich matky. Sama golf sice nehrála, ale na golfovém hřišti v Royal Golf Clubu Mariánské Lázně vnuky i dceru během prázdnin hlídala a podporovala je.
• Matka (Vladimíra „Dadula“ Hradecká – Nováková): Významná československá golfistka. V době invaze byla v Praze na Mezinárodním geologickém kongresu, kde pomáhala zajistit bezpečný odjezd zahraničních účastníků (Kanaďanů a Angličanů), a poté odjela za rodinou do Mariánských Lázní.
• Golfové hřiště 21. srpna: Když bratři ráno odešli na hřiště, dozvěděli se o okupaci. Kvůli invazi tehdy nikdo nehrál – hru přerušili i cizinci, kteří v té době v Mariánských Lázních startovali na mistrovství.

Vladimíra Nováková a Kůň Edvarda Beneše

Vladimíra Nováková – Hradecká (přezdívaná Dadula) byla česká jezdkyně, která v mládí začínala jezdit v rodinném Hřebčíně v Troji u Špačků. Proslavila se především tím, že v této trojské stáji jezdila osobního koně prezidenta Edvarda Beneše, aby ho uklidnila a připravila pro potřeby hlavy státu.

Později prožila velkou část svého života v pražských Klánovicích, kde se věnovala také tenisu a stala se výraznou lokální osobností.

Klíčové historické souvislosti

• Hřebčín v Troji: Tento areál patřil rodině Špačků a sloužil jako zázemí pro výcvik a ustájení špičkových koní.
• Prezidentský kůň: Edvard Beneš využíval koně k reprezentačním účelům i soukromým vyjížďkám. Aby byl kůň bezpečný a klidný, potřeboval profesionální přípravu, kterou zajišťovala právě mladá Vladimíra Nováková.
• Vazba na Klánovice: Její osud a rodinné vzpomínky jsou podrobně zdokumentovány v rámci regionální historie Klánovic a oslav 100 let Československa.

Historie hřebčína v Troji

Historie hřebčína v Troji (respektive panských koníren a hospodářského dvora) je neoddělitelně spjata se vznikem Trojského zámku, který nechal v letech 1679–1685 vybudovat hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka.

Samotný zámek byl navržen jako letní sídlo a reprezentativní římská vila, která měla zároveň sloužit jako zázemí pro panovníka a jeho doprovod během lovů v nedaleké Královské oboře (dnešní Stromovce). Z tohoto důvodu vzniklo v areálu velkolepé hipologické zázemí.

Zámecká konírna a její architektura

• Založení a účel: Konírna byla postavena v severní části zámeckého areálu pod vedením architektů Giovanniho Domenica Orsiho a Jeana-Baptisty Matheye. Měla demonstrovat prestiž a bohatství rodu Šternberků. [1, 2]
• Luxusní provedení: Na rozdíl od běžných hospodářských stájí získala tato konírna mimořádnou uměleckou hodnotu. Byla vybavena mramorovou podlahou a bohatou štukatérskou i malířskou výzdobou s mytologickými motivy.
• Současnost: Dnes již prostory neslouží koním. Areál spravuje Galerie hlavního města Prahy a nádherně zrekonstruovaná konírna se využívá pro koncerty, výstavy, rauty nebo svatební obřady.

Trojský (Panský) dvůr

• Hospodářské zázemí: Nedaleko zámku (v ulici Pod Havránkou) vznikl na konci 17. století také samostatný Trojský dvůr. Ten sloužil pro běžný chov zvířat a hospodářskou správu panství.
• Pozdní vývoj: V průběhu 19. a 20. století měnil dvůr majitele i využití. Sídlila zde mlékárna, továrna na mucholapky a za socialismu státní statek, což vedlo k postupné devastaci objektu.
• Jezdecký oddíl: V druhé polovině 20. století v areálu panského dvora fungoval jezdecký klub, který udržoval tradici chovu koní v Troji přímo u Vltavy. Dnes je dvůr památkově chráněn a postupně rekonstruován pro rezidenční a komerční účely.

Filmové stáje v Troji

V novodobé historii se pojem „stáje v Troji“ spojuje také se soukromým subjektem Stáj Trojan. Ta byla na břehu Vltavy založena v roce 1982 a specializuje se na výcvik koní a kaskadérů pro historické velkofilmy, živé show a slavnostní průvody.